Deštivý a tak nějak upatlaný den.
V hyper centru kultury a áčkové gentrifikace – jižní části newyorského Bushwicku. Mám otravné fomo – že jsem večer nikam nevyrazil, a trochu mě to celé sere. Volá mi a pak píše jeden a pak druhý kámoš, ať okamžitě někam dorazím. Nechce se mi. Procházím se poloprázdnými ulicemi, s mobilem v ruce, jako bych něco hledal. Když mi dojde internet, jdu k jedné obří, 24 hodin otevřené prádelně na konci bloku. Chvíli postávám za sklem, chytám wifi signál a čekám, než si mě někdo z prádelny všimne. To se stane hned – asi za půl minuty, je mi trapně tvářit se, že jsem tam omylem. Zkušeně procházím dovnitř prosklenými dveřmi, pozdravím se s onou domnělou šéfovou a očima zatím skenuji prostor, která z místních obřích praček je dost velká, aby mě příště ta moje soukromá bachařka neviděla. Vím, že to, co tu dělám, je každému cca naprosto až totálně jedno. Nepřišel jsem sem ale sklízet nepohodlné pohledy ani čekat na dotaz, jestli už moje prádlo dopralo. Mám v plánu pouze příjemně parazitovat na místní otevřené, měkoučké Wi-Fi. Nechci se nechat rušit. Za řadou asi největších nerezových obrů – která je navíc zdvojená do robustního bloku dvou řad nad sebou – je řada levných do sebe propojených židlí. To je moje místo. Na plastové židli mě pomalu začíná hypnotizovat pohled do protější řady. Buben pračky, který sleduju, rotuje příjemným, tak nějak vlastním nenuceným tempem. Běží milá SlowTV a já si pouštím první album, na které si zrovna vzpomenu.
Cordial – Ursula Sereghy https://ursulasereghy.bandcamp.com/album/cordial
Fight Child Wow – hned první track je skvělý. Panování sterilně šumivého basu mě přátelsky, ale nečekaně silně dezorientuje – mám pocit, jako kdybych si na chvíli nasadil plavecké brýle a strčil svoji hlavu přímo do té mýdlové mašiny naproti. Od poloviny skladby přichází zvuk připomínající občasné padání zlatých coinů na zem – mile mě to rozesměje. Zasměju se dokonce nahlas a po chvíli raději znova vstávám.
Track Fight Child byl pro prádelnu docela ideální – zdá se mi ale, že atmosféra alba se určitě nějak posune, a další tracky bych už raději slyšel někde víc v klidu. Vycházím na ulici.
Wet and Innocent
Jsem dost překvapený, jak je to ucelené. Stále čekám, kdy se to rozpadne, přijde glitch, chaos nebo náhodné ztišení. Místo toho přichází extrémně čistý vokál… Zní dost jako sample, a skladba s ním tak také postupně začíná naplno pracovat. Působí to hodně sympaticky. Má to trochu old-school hip-hopový vibe – nebo já to tak aspoň cítím. Možná ze mě ale jen mluví překvapení, jak goofy to celé zatím působí. Nadšeně zrychluju krok a vyrážím neznámým směrem. Bushwick je najednou skoro příjemně tichý.
Magic User
Třetí track je za mě nejslabší (spoiler). Když se na album ale podívám jako na step-by-step celek, Magic User vlastně funguje jako skvělý scizelovák. Vyhodí mě z dosavadního zasnělého vibeu, nutí mě zase se probrat – proč ne. Možná je to vědomý záměr, možná jen další výlet na vedlejší kolej, kde se na chvíli hledá nové tempo.
Painsniffer
Krátký, ale mega úderný track. Mám radost, že se tu autorka trochu vrací tam, kde album začalo. Chytlavý beat. Občas jakési verze medvědího bručení, přetažených strun, nebo hračka, co imituje živou kočku. Damn.
Joy of Tears – Stream Creatures – Expelliarmus Love – Time Pills
Zbytek alba už si jen vyloženě užívám. Vokály a někdy až dráždivě raw použité útržky zvukových scén (nebo spíš scének) vytvářejí jakési rádio, které bych si rád pustil ve vlastním snu, nad kterým se mi právě podařilo získat kontrolu. Celé to sebevědomě drží pohromadě –
ne snad díky nějaké vnější formě, a snad právě díky tomu zdravému sebevědomí, co z toho je cítit, doplněnému svobodou kdykoli opustit čistě abstraktní tok ‘signálu’ a znovu ho doplnit o zcela konkrétní zvuky. Evokující hru a hledání. Přináší to s sebou až trochu nesmyslnou radost – tu dětskou, co nemá žádný důvod.
Ve tři ráno končím kroužení po ulicích a jdu domů. V pět ráno, trochu nesmyslně, sedím na gauči v malém obývacím pokoji a nemůžu spát. Pouštím si album znovu a začínám si psát poznámky – o tom, jak jsem si sedl v té prádelně. O tom, že je ok, že jsem nikam nešel.
Nakonec teda jen díky Ursule Sereghy za tak skvělý release.
Z bubnu pračky – ahoj, čus
Medard J. Zeman (29. 5. 2025)
